útržky z krtčí kůže
Sem vložte podnadpis

výňatky z moleskinových deníků

2008 - 2010








12. listopadu 2008

Vrátil jsem se z hospody a všichni už spí

dveře do ložnice jsou pootevřené

a v kuchyni se svítí

prostě mě čekají.

Čekají že se vrátím.



13. listopadu

Ležím na svém otomanu v obývacím pokoji prosvětleném podzimním sluncem a venku padá poslední listí.

Včera v noci mrzlo a ty se koupeš, dneska ráno, abys byla čistá a hezká.

V noci jsem tě tiše potěšil, jen jsi zavzdychala a je to pryč, ale víme o tom a bylo to krásný.

Naše děti jsou na sebe zlé. Kde se to v nich bere, křičí, hádají se a ubližují si, mají se rády.

Mám hrůzu z toho až vyrostou a všechno pochopí, mám hrůzu z toho, že nepochopí nic.



17. listopadu

Venku spadlo pár mokrých sněhových chuchvalců a František tleská a volá - sláva, sněží!

Johanka stojí u okna na topení a tiše se dívá ven. Je ráno a já budu pomalu vstávat.

Hrnec zeleného čaje, díky lásko a rohlíky s máslem, kakao!

Otevřel jsem noviny a čtu reportáž o komorním vystoupení Magdalény Kožené ve Španělském sále Pražského Hradu. Zpívala písně pouze česky, v různých variacích, u článku je fotografie s klavíristou a plný počet hvězdiček.

Snídám a slyším jak zpívá - když mě stará matička... a jde mi mráz po zádech.

Vysvitlo slunce a všechno je najednou nové. Dokonce i listí pod vrbou, v kterém se brouzdají dvě sojky a straka, jak černý mnich.

Dopoledne jsem namaloval pár obrazů.



Nahoře v Rudolfově je pod lesem hezká pěšina

Louky se odtud prudce svažují do údolí k silnici.

Děti byly u babi Stáni a tak jsme vyrazili sami. Modré nebe, slunce jak diamant, krásný a mrazivý, listopadový den. Auto jsme nechali u poslední chalupy a vydali se tou hezkou pěšinou vzhůru. Vzduch voněl celým rokem, který ležel pod tlejícím listím, pod tenkou krustou prvního sněhu.

Jdeme svižně, skoro ti nestačím, chce se nám běžet až na konec světa, utéct všem starostem, světu, sobě samému, s tebou! A slunce zapadalo a les potemněl a vrcholky kopců kolem byly ozářené dozlatova.

Došli jsme až na přehradu, kde se už opravdu setmělo a foukal studený vítr. Přituhuje a les kolem se mění v mocnou, tajemnou bytost. Je ticho, jen pěna na okraji hráze mlaská o kameny. Hejno divokých holubů zakroužilo nad vodou a zmizelo za hřebenem.

Zpátky jsme museli chvílemi běžet, protože přibývající tma tě děsila a opravdu, v hustém smrčí jsem viděl podivné lesní duchy, skřítky, stíny a meluzínu.

Štěstí, radost, život, čistota a láska, to všechno jsou slova pro dnešní večer, proč teda tekovejch chvil není víc. Copak si nemůžem dovolit bejt prostě víc spolu?

Rudolfov zatopil v kamnech a schoulil se do chalup. Nad Ještědem vyšla hvězda.



23. listopadu

Včera napadl sníh a je ho opravdu požehnaně. Večer jsme jeli s kapelou do Bedřichova a cestou jsme píchli.

Museli jsme vyndat všechny cajky z kufru a v tý slotě a mrazu a ve tmě měnili kolo. Ještě že sebou měl kdosi kořaličku. Míla je blázen, má Jeepa s náhonem pouze na zadek a má divný voči a jezdí na letních gumách.

V noci se dějí věci jinak.

Johanka má spálu. Leží chuderka v posteli, celá obsypaná.

Z roztrhaných mraků vysvitlo slunce a svítí na bílou stráň před naším panelákem. Stojím na kopci a dívám se za Františkem, jak kličkuje na bobu mezi ostatními dětmi. Už to není jako loni, kdy se volantu jenom držel. Dnes už umí dobře rejdovat a dokonce dole vždycky říká - nemusíš mi pomáhat a táhne bob statečně za sebou nahoru na kopec. Je konec listopadu a příroda se definitivně zavřela. Dokonce i ty jsi sundala suché muškáty z balkónu, přičemž jsem ti nemotorně asistoval, spouštějíc zmrzlé truhlíky na špagátě dolů.



26.11.

Stále chumelí. Teď před spaním, dívám se z okna kuchyně, jak venku tiše padá sníh.

Oranžové světlo lampy září jak malé ubohé slunce.

František nemůže usnout a tak tady trajdá a to už je po desáté hodině!

Moje žena mi vypnula mé rádio značky Lexon, které chci poslouchat večer před spaním.

Ovšem vzhledem k tomu že musím svou ženu poslouchat, raději se tiše zachumlám pod peřinu.

Ustanovení tvá jsou mé písničky na místě mého putování. ( Žalm 119/54)



13.prosince 2008

Je sobotní dopoledne

venku leží čerstvý sníh a větve javorků za domem jsou celé krásně obalené.

Vysvitlo slunce.

Připomíná mi to jeden obraz Alfreda Sisleyho, se strakou na plotě.

Děti byly na kopci a František se už vrátil, zatímco Johanka staví před barákem sněhuláka.

Ležím v posteli, piju vincentku a vdechuju bioparox.



Je noc

sněhem zapadaná

nesená větrem

úpí pod hvězdami

slyším ji za okny, má divoké koně

a já

uprostřed léta, u vašich na zahradě

kreslím do skicáře holubí siluety.

A ty,

ležíš v stráni pod třešní,

hlazená sluncem, kytka růžová.

Děda zakroutil krkem holoubátku,

až to zakřupalo.

Bylo to včera, nebo dávno?

V kuchyni voněl starý nábytek

A na dvoře žumpa.

Vždycky jsi otvírala okna,

jenže vždycky to nešlo,

když pršelo neměli jsme co dělat,

ani víno nám nechutnalo.

Bylo to včera, nebo dávno?

Noc úpí pod hvězdami,

nesená větrem, sněhem zapadaná.



A v tom to právě vězí! 

Toužit, že budu lepší, že se polepším, zmužním, vyrostu, dospěju, že dostanu rozum, že konečně prozřím! Nikdy se nic z toho nestane. To co mě opravdu mění jsou naše děti, jsi ty, lidi kolem nás, životní zkušenosti a kotrmelce. Já sám jsem stále stejný! Nemám na tom pražádné zásluhy, nebýt světa zůstal bych tupý a zlý navždy. Co je však důležité, je nechat se měnit, být vždy připraven na změnu k lepšímu, být ochoten vždy v sobě potlačit sám sebe pro někoho druhého, pro dobro mých dětí, pro tvoje dobro, pro dobro lidí kolem nás!



15. prosince 2008

Vánoce jsou za dveřmi a venku větrno.

Slezl sníh.

Klikaté černé větve se klátí sem a tam

na šedomodrém nebi visí vrány

Kdosi jde dolů parkem

František si hraje na Mikuláše.

A právě v tom to vězí, že nic víc o tom nedokážu napsat.

V noci se modlím za odpuštění a ráno mě většinou všechno bolí.

Většinou nevím proč.

Nevím proč s tím něco neudělám.

Poezie je krásná jedině tehdy,

když schází.



24. 12. 08

Děti spí a Kačenka sprchuje své tělo horkou vodou

až zrůžoví, jako prasátko. Měli jsme rybí polévku a kapra s bramborovým salátem a sklenku pozdního mulleru. Je Štědrý večer a já nejdu na půlnoční, neboť mám průdušky plné žlutého hlenu. Přemýšlím o tom, co vlastně se děje ve vesmíru, tuto noc. Zazáří snad ještě někdy kometa? Stalo se to vůbec? Je to podstatné? Kolik takových nocí jsem už prožil? Nechci se tě ptát, chci být jen tak trochu přítomný a naplnit tu touhu, že právě tahle noc je svatá.

Všechno se ale pozná až zítra!




25. 12. 08

Modrý džbán

Z modrého džbánu

nalévám vodu

přímo do sklenice.

Abych si připadal

jak v jiné době.

Abych měl pocit,

že chodím se džbánem k prameni.

Nevím však vůbec, kde pramen pramení.

" Oko, jímž se díváme na boha a oko, jímž se Bůh dívá na nás, je totéž oko!" ( Tomáš Halík )

31.1.2008

Je poslední den v roce a my jsme se vrátili ze cvičáku, kde jsme pálili prskavky na truc všem dělbuchům a petardám.

Pod ledovou zimní oblohou letí ostrý vítr Orion.

Děti lítaly po hřišti a kroužily prskavkami, tváře červené a sníh

není.

Silvestr trávíme doma, s Luckou, s Pavlem a Ivetou. Povídáme si a po půlnoci jdeme k babičce Vlastičce.

Na půlnoc jsme vzbudili Johanku. Byla ráda a užívala si to. S bráchou jsme hráli na elektrické kytary a zpívali

koledy a bues.

Na balkóně máme dvě plné mísy chlebíčků a vypálené prskavky na šňůře.



1.1.09

Ztichlá zahrada, kos a píseň,

drobounké sněžení v tichu.

I dnes je možné jít ulicí s bandaskou mléka.



Všechno mé štěstí sesedlo se 

u stolu s oknem a výhledem do parku.

Děti si hrají, jsou hodné.

Ty vaříš báječný oběd a všechno mé štěstí

se rozprostřelo v obýváku na podlaze

Neluxuj lásko, prosím tak často!


Vrátil jsem se z ateliéru, kde mám na štaflích kompozici s neklidným bílým proužkem. Venku se stále sype sníh. Když otevřu dveře a tiše v nich stojím, slyším jak vločky dopadají do prachového sněhu, jak úpí při pádu a jak ztichnou, když dopadnou na zem a spojí se v jednu jedinou, nekonečnou závěj.



27.února 2009

Andy Warhol promítá filmy v Rudolfinu.

Běžím se na to podívat.

Každý to dneska ví,

že to nemohl udělat sám!

Daniela Rajdová je módní návrhářka.

Mluvíme spolu o umění a dnešní společnosti

O Kristu.

Je křehká a inteligentní,

má přehlídku v Druhém patře vedle klubu Roxi

a my jí pomáháme.

Začal půst a tak se odříkám.

Bílá káva a chléb,

krev páně včera večer.



4.4. 2009

Měli jsme jet do Berlína na Rothka, ale nemáme prachy ani na jízdenku.

Nakonec jedeme do Prahy.

Hledáme ulici Na Příkopech a potom pro kabát do Zary. Stejně ho nemaj.

Tak jedeme metrem a venku je krásně. Sedíme v pizzerii u Veletržáku,

čekáme na pizzu a pijeme plzeň.

Potom ses dotkla Modiglianiho a já tě fotil na tramvajovým ostrůvku.

Nikdy ten úsměv nezapomenu, bylo takový krásný světlo!



11.4.2009

Johanka je už týden nemocná a tebe taky bolí v krku

a tak chodíme s Fandou na procházky sami.

Na Skalce je teplo a u rybníčku zpívají ptáci.

Včera jsme krmili kačeny a pozorovali žáby

a Fanda tak dlouho skákal přes potok, až do něj spadnul.

Nesl jsem ho potom v náručí, zabalenýho v košili

a on byl spokojenej.





13.4. 2009

Jsme ve Dneboze, bude poledne. Sedíme na dvorku tak jako už mnohokrát a ty krájíš papriku ke svačině. Tady už vidím léto! Všechno se hlásí o život, zelené světlo pod ořechem, čmeláci a modré stíny bezu. Slavíme Velikonoce žrádlem! Kristus vstal z mrtvých a království nebeské jsou vejce a špek! František přelévá vodu ze studny do mističek, ve kterých plavou sedmikrásky.


19.4.2009

Vysoko nad Ještědem je modré nebe.

V parku na lavičce sedí houmles a rozkoukává se po chladné noci.

Dnes už je mi trochu lépe, už nemám teplotu, ale nemluvím, nemůžu mluvit.

Je to horší než spadnout z koně!



1.5.2009

Všechno se hýbe a roste neviditelnou silou, všechno se otvírá a začíná se uplatňovat.

Je jaro. Sedím na žulovém balvanu uprostřed lesa a tvář mi ozařuje světlo odrážející se od stránek tohodle bloku.

Vítr něžně pohupuje bukovými haluzemi se světlounce zeleným lupením a děti pobíhají kolem, skáčou ze skalky na skalku a staví chaloupky z větviček a mechu. Hledám v suchých pařezech, dívám se do trávy ozářené sluncem. Nic tam není! Všechno je totiž pouze v srdci, v hlavě, okolo nás je toho jen velmi málo! Sedím tiše a poslouchám vítr v korunách a zase nic. Teprve když přestanu, teprve když se přestanu snažit, když nechám ten proud aby si sám tekl, teprve potom se všechno rozjede, všechno je vidět a slyšet. Všechno obživne.

Včera jsem byl v knihkupectví a koupil si Dostojevského Běsi a spisy Mistra Eckharda.

Když otevřu tu starou mystickou knihu na jakémkoli místě, vždy se z ní line tajemné, blahodárné světlo. 



10.5. 2009

Slavné květnové dny!

Nemluvím, jsem němý, čtu Eckharta.

Na stole leží foťák s novým objektivem.

Přilétli rorýsy a všechno je bujné a jsou kytky!

František měl klíště, schované ve vlasech, velké jako špička malíčku.

Snad z toho nic nebude, utěšujeme se navzájem,

zatím ho to nesvědí a červený flek neroste!

Dokončil jsem obraz Balón v koši

Mým očím je stále nutno házet potravu. Polykají ji nenasytně a surově. A v noci ji tráví.

( Jindřich Štyrský )




31.5.2009

Venku je nevlídně mokro a mlhavo. Kačenku zase bolí v krku a já po měsíci zase trochu mluvím.

Čtu Josefa Vojvodíka a Mistra Ekharda, což je zajímavý protiklad. Studie manýrismu, baroka a moderny, fascinace obrazem, snažení umělců nalézat boha v čemkoli a kdekoli, snažení zachytit jeho působení ve hmotě, jeho světlo v temnotách a naproti tomu středověká mystika, která říká naprosto jasně, kde a jak toho samého boha nalézt. Kde se jasně popisuje, že Boha nelze najít v hmotě, ač i v ní je přítomen, neboť je ve všech věcech, ale nám je dáno ho nacházet pouze v osamocenosti, v prázdnotě. Bůh je nic!


1.6.2009

Vyklonil jsem se z okna

Právě v tu chvíli,

kdy začal tiše padat déšť.

Tiše, tichoučce,

do zpěvu ptáků,

navečer,

Mračna se hromadí nad korunami stromů

a vzduchem poletuje chmíří

z olší a topolů.



Snění je nic,

jen ticho v obýváku.

Máš trochu voči

a skvrny na roláku.

Dlouho se dívám

z okna do ulice

a liju colu

z plechovky do krabice!



2.6.2009

Už několikátou noc tu sedím a nemůžu spát. Myšlenky víří v divokém reji, třas po těle a démoni a démonci útočí na všechny smysly. Co a proč, to nevím. Bude půl čtvrté k ránu, jsem unavený, střízlivý...



3.6.2009

Proč je LeCourbusierova architektura tak geniální? Proč je vlastně nezařaditelná? Protože je silně osobní a osobitá, subjektivní a bez kompromisů. Naprosto bez kompromisů! Usiloval o duchovní rozměr a vším možným toho dociloval, ať už to jsou jasné, rovné linie, jednoduchost forem, světlo, nebo bílá barva. Vše směřuje k transcendentálnímu zážitku. A právě proto je jiný!



15.6.2009

Strávil jsem několik dní v Itálii.

V Modeně a v Benátkách.

Víno je moře slunce a kafe musí bejt malý!

Mozaiko! Poskládej mě docela.

Do Ferrari nás nepustili.

Našel jsem přítele, souputníka!

Grafku!

Je toho tolik o čem dá se mluvit!


"Tak zajisté každý, kdož nezřekne se všech věcí,

kterými vládne, nemůže býti mým učedníkem." ( Sv.Lukáš 14/33)



21. 6. 2009

Neptej se

Neptej se mě kde klečím,

ani jak hledat.

Teprve potom nastane ta chvíle,

úplného ticha!

A já už nepromluvím.

Budu se jenom dívat

do tvých obrazů a těl

a těšit se tvou skromností!



30.6.2009

Zítra ráno vstanu a pojedu do Jablonce, abych se tam přihlásil k pobytu v tamní nemocnici a podstoupil operaci hlasivek. Nemluvím už víc, než dva měsíce. Je dusný , zamračený, mokrý týden. Záplavy na Moravě... Chtěl bych se modlit, ale nejde mi to!






10.7.2009

Vítr se prohání kolem plechového pláště Ještědu. Je mlhavé ráno, ale kdo ví, zda opravdu mlhavé, možná to jsou jen nízko letící mraky. Ležíme na posteli v prezidentském apartmá, bydlíme tady až do neděle. Kolem nás na podlaze jsou pohozené tvoje žluté šaty a zlaté střevíčky, moje sako a kalhoty, košile, byla jsi divoká kočka a já zvíře.


 A teď je ráno a vítr se prohání kolem plechového plášťe Ještědu. Tenhle pokoj jsem si na víkend nepronajal, ale zařídil! Jsou dny Ještědu a tak jsme zkusili vydesignovat interiér nově, jak by to třeba mohlo vypadat. Je to snad drzost? Snídáme s Radomírem Grafkem a jeho paní v příjemné společenské konverzaci, káva a párky, je libo panáčka pro zahřátí.








1.8.2009

Cikáda na oleandru neúnavně ciká, moře je klidné a hladké a my sedíme na terase před bungalovem, jsme po obědě a voní káva. Dorazili jsme včera večer po dlouhé cestě přes Vídeň, Gratz, Záhřeb a Split. Jsme na Šoltě, uzounkém ostrově v zátoce Nečujam. Děti odpočívají a ty s Luckou jste si šli zaplavat. Dívám se za vámi a mávám.

Čekám kdy mě to dojde, kdy pochopím co dělat, proč jsem tady, proč tu sedím a čtu články v Reflexu, kde zrovna píšou o Topolovi, jak je dobrej a já tu jen sedím a čtu články a mávám a čekám, kdy mě to dojde, kdy se to objeví a jak to poznám.





2.8.2008

Neděláme nic, užíváme dovolené. Koupeme se v moři, potápíme se, plujeme na našem malém nafukovacím člunku, kam se z těží vejdu já a děti. Pečeme se na slunci, abychom si potom mohli vzájemně stříkat na záda panthenol.

Vaříš jídla z konzervy a polívky z pytlíku a stejně je to dobrý, nevím jak to děláš.Včera jsme byli k večeru na trhu pro zeleninu a ovoce. Zatímco jste nakupovali, já prošel městečkem až ke starému románskému kostelíku a nakouknul dovnitř. Foťák jsem sebou měl, ale některé věci se prostě vyfotit nedají. Teď jsme po večeři a moře se pod námi vlní a šplouchá jako neviditelný oráč, který věčně oře. Johanka už umí pár temp i bez rukávků a dnes se učila splívat, zato Fanda se vody stále bojí a tak ho nutím, aby se pokoušel plavat a hážu ho do vody a potápím a on křičí mamí! A za chvilku už je zase u mě a prosí abych mu dělal to vžžž, vžžž.

Je zbytečný psát, je zbytečný cokoli dělat, protože všechno je jasný jako dnešní den.

Nic nezůstalo pod hladinou, nic se nezkrývá, nic není utajeno, naopak vše leží před námi, nebo my ležíme na tom, ale nevíme to!

Vesmíry kolem nás plují v rachotu hodin, v proudu času. Jsem si jist, že všechny možnosti nebudou nikdy vyčerpány, že nikdy nedohlédnem na konec, nikdy nebudeme vědět všechno a proto zbývá jediné - vzít kámen a mrštit jím do moře a zanechat tak jedinou rozumnou stopu na tomto světě.




6.8. 2009

No to snad né! Poslední den na pláži, normálně se sluníme a koupeme až Lucku oslovil ten Ital co už dva dny kotví kousek od nás a co na ni furt tak zírá. Normálně ji pozval na projížďku, teda nás všechny, ale co já jsem zvědavej na nějákýho itala? No to snad né, ty jako teda s nima pojedeš? Aha a Johanka taky? No dobře, vždyť jsme na dovolený, tak si to užijem, fajn, nic nenamítám, dělám, že to je v pohodě. Fanda zůstává se mnou, aspoň někdo má rozum! Vrrrr a oni opravdu odjeli. Sedíme s Fanoušem na pláži a díváme se za mizejícím člunem s italskou vlajkou. Ostatní lidé kolem, to všechno pochopitelně sledují a čekají, co z toho bude. Dělám, že z toho nebude vůbec nic, jsem naprosto klidný, vždyť mi jen odjela žena a dcera a švagrová na projížďku se sympatickým pánem. Jdeme s Fandou do vody, ale moc nás to nebaví a tak sedíme na pláži a minuty běží a už jich je víc jak třicet a my už kroutíme hlavama pokaždé, když se na obzoru objeví loď, ale bohužel, žádná nemá italskou vlajku. No co, půjdeme se také projet, hodím na vlny náš malý nafukovací člunek a plácáme se s Františkem podél pláže, lidi nás sledujou a usmívají se. Minuty letí a už jich je víc jak šedesát a já už si říkám, že jsem pitomec, že aspoň ta Johanka neměla jezdit!

Jsme zase na pláži a zase kroutíme hlavama a čekáme a lidi už si nás nevšímaj, buď je to přestalo bavit, nebo už pochopili, že to opravdu není sranda a maj s náma soucit. Slunce se kloní k obzoru, normálně touhle dobou chodím z pláže na večeři. No tak asi půjdem Fany. A tu opravdu, vypadá to jako ten člun, na kterej čekáme! Přirazil k molu a už se k nám holky ženou a jsou rozzářený. Lásko, to bylo nádherný, měli jste jet taky, byli jsme až na Brači, Paolo tam má domeček! Sděluješ mi to tak radostně, že ti to žeru. Jsem rád, že jste zpátky, já to věděl, že se nemusím bát!

Pozvali jsme Paola k nám na večeři a Lucka s ním byla potom celou noc.

Vítr ohýbá květy oleandrů a plácá s ručníky na šňůře jako velkými křídly, snáší se večer a popíjíme chorvatské červené.

Byly to krásné dny, plné slunce a pohody a já čtu Steinbeka o Myších a lidech a Na Plechárně a užívám si té poesie všedního dne.

"Vždycky se mi to zdálo podivné," přemítal doktor. "Věci, které na lidech obdivujeme, laskavost, štědrost, otevřenost, poctivost, pochopení a cit, jsou v našem řádu většinou doprovodné jevy neúspěchu. A rysy, které se nám protiví, vychytralost, chamtivost, hrabivost, lakota, domýšlivost a sobectví, jsou rysy úspěchu.

Lidé obdivují ty první vlastnosti, ale milují to, co pochází z těch druhých." (John Steinbek - a Cammery Row)





15.8. sobota

Byli jsme na kolech v Jizerkách. Sami. Děti jsme nechali u babi Stáni.

Nová Louka plná cyklistů, tichý Kristiánov a horká Čihadla. U Divé Máří jsme zastavili, posbírali borůvky a lehli si do trávy a bylo krásně. Na Hřebínku pivo a bramborák, letní krajinou, pomalu po silnici mezi Holubníkem a Olivetskou horou, vzduch voněl létem a rašelinou.

Včera jsem se vrátil z Varnsdorfu kolem šesté a ty jsi dávala smažit hady na pánev. Potom dorazila Lucka s Ondrou a brácha s Ivetou. Jelikož byl pátek, představil jsem je jako pátečníky - akademický malíř Ondřej Kopal a hudební skladatel Pavel Šulc. Najedli jsme se a pili bílé víno a pivo a hráli jsme blues.


18.8. úterý

Snídám buchty s mákem, které jsem dostal od babičky k narozeninám. V rádiu hlásí, že bude stejně hezky jako včera, je léto, vyrovnané a klidné, tak jak to bývá v druhé půlce srpna, tak jako tenkrát, kdy jsem také slavil narozeniny, u našich na zahradě a bylo také dobré, klidné léto a děda zrovinka posekal zahradu a já se válím po té posekané trávě a nabírám ji do dlaní vyhazuju do vzduchu a voní to a je mi pět, nebo možná sedum a všechno leží přede mnou, všechno čeká jen a jen na mne, a já čekám a těším se, kdy to všechno začne. Už třicet tři let se těším a čekám, kdy to začne a ono to vlastně už dávno začalo, všechno je rozjetý, nedá se to zastavit a všechno závisí jen a jen na mne. Snídám, nad Ještědem jdou mračna, je půl osmé a tak jdu do práce, abych nic nezmeškal...


27.8. čtvrtek

Sedím nahoře u Vládi na pokoji a okno do luk je dokořán. V počítači se renderuje obrázek a tak je čas psát.

Bude poledne a ty jsi s dětmi odjela do Pěnčína pro klobásy a buřty k večeři.

Bude poledne, je klid.

Na dvoře tančí malé mušky a já je pozoruji přes chodbu, jak se třpytí v slunci, proti temným dveřím chlíva.


O polednách je v lese ticho, 

světlo se střídá se stínem 

a písek pod nohama hřeje.

Vidím pannu Marii, 

jak lehce kráčí mezi kmeny, 

oči jak studánky upřené do korun.

Světlo je kolem ní tak čisté a voní.

Když mě zahlédne, 

dívá se s pochopením, ona mě zná.

Vždycky to tady budu milovat, 

vždycky mě to vrátí tam, kde jsem byl ještě dobrý.





Hoj, kdesi na konci léta, na samém okraji prázdnin sedíme spolu ve Dneboze, za stodolou u ohně a stíny nám kouzlí čertíky na tvářích. Polínka praskají a do sklínek od hořčice jsem rozlil bílé víno. Děti jsou šťastné a mi taky.

Na konci prázdnin, na samém okraji léta.

Obloha je plná hvězd, když se jdeme projít ještě kousek k lesu, na kamínkovou cestu. Dětské dlaně se mě pevně

drží v chvějivém vzrušení. Z lesa jde tma.


30.8. neděle

Barunčina louka je posekaná a nebe rozfoukané, takže procházka byla téměř nezbytná. Obědváme venku, maso, brambory, se šopským salátem. Slunečník nepotřebujeme, neboť slunce už má jinou dráhu než v létě a navíc ořech nám dělá příjemný stín. Maličké mušky tančí v slunci po celé zahradě, pobyt nám končí, pojedeme domů.

Slunce už je na jiné dráze, končí léto. Snad právě proto píšu do tohohle bloku, abych to léto uchoval, abych zastavil ten proud, který vše pomalu, ale jistě odnáší do propasti zmaru a smrti. Když jsem před třemi dni fotil bandasku plnou květů stojící u vchodu do chlíva, byly všechny kvítky plné života, nádherná žlutá kytice. Dnes z hnědých hlaviček smutně visí uschlé okvětní lístky. A tak jsem si zapálil fajfku a kouřím starý tabák Malthouse a piji černou kávu a je mi dobře a myšlenky se pomalu mění na bílé obláčky dýmu, které vítr roznáší po zahradě, až se úplně rozplynou.




12.9. sobota

Georg Baselitz - Obrazy 1960-2008 - Galerie Rudolfinum. Sedíme uprostřed sálu, proskleným oknem ve stropu padá měkké světlo na obrovská expresivní plátna plná mohutných hlav a barev. Mistrovská technika, barbarský styl, dětský výraz, překvapení, jeto lepší než jsem čekal! Tobě se líbí pouze dva obrazy, je to docela dobrý, řekla jsi.

Dost se hádáme, jsme na sebe zlí, ač oba víme, že zbytečně. Sedíme uprostřed velkého sálu a hlavy na plátnech se smějí vzhůru nohama. Koupil jsem si knihu od Roberta Silveria.



Sbírku mých básní už nikdo nevydá,

Je to snad včera, co jsem ji psal.

Tam každá sloka jako ryba,

tam každý verš mi kus křídla vzal.

Sbírku mých básní už nikdo nevydá,

Sám jsem ji ráno spláchnul do záchoda.



Ležím vedle tebe v posteli a ty už spíš 

a okno je otevřené do tmy.

Z venku jsou slyšet hlasy, někdo si přes plot tiše povídá.

Je teplá zářijová noc.




11.10. - neděle

Je večer, sedím v ateliéru u stolu a zírám na valící se mraky za okny. Odlepil jsem pásku z plátna, nakloněné horizontály s naznačenou vertikalitou a není to ono. Dělám na tom už dlouho, ale není to ono, i když to vlastně dopadlo tak, jak jsem očekával. Piju čaj z termosky a topení kloktá, a venku za velkými okny končí den. Mám v hlavě černý obraz. Čtu Topola, Chladnou zemí, je to výborný.  



20.10. - úterý

Maluju svoje plíce a s Milanem diskutujeme o umění. Půjdeme objednat plátno k Pellonemu. Vítá nás v růžovém tričku se zástěrou, ručník kolem pasu, na nohou jen bílé ponožky a flitrované červené žabky. Je rád. Hovoříme vážně o šepsu. Později v atelieru volá Milan do galerie pana Švestky a představí se jako umělec. Pan Švestka je ale v Paříži a tak počkáme, až se vrátí. Soustředíme se na malbu, konečně děláme! V lidovkách čtu o výstavě v galerii Václava Špály, kde pouští video dvou současných mladých tvůrců, kterak močí na hrob Jindřicha Chalupeckého. Nechápu to, nechápu takové umění, které není ani vizuální, ani intelektuální a nemá souvislost. Je to pouze póza, protest, možnost, uplatnění možnosti, provokace. Co by tomu asi Chalupecký řekl? Myslím, že by dokázal pochopit spoustu věcí z dnešního světa, myslím, že kdyby se sešel s Praxitelem a s Arnulfem Rainerem, tak by jistě našli shodná témata a hlediska, jistě by si měli o čem povídat. Ale pochcanej hrob? David Černý chce udělat sochu z čuráků, aby tím něco řekl. Snažím se hledat přesah, hloubku, ale vidím jen efekt, protest a sexualitu. Ale jo, to všechno nás přeci fascinuje a charakterizuje a zajímá a patří to k tomu, ale kde je sakra ten průnik do neviditelna? Kde je sen, duše, fantazie, paralelní světy? Kde je nový, neobjevený svět a kde je ten starý, pradávný? Kde je Bůh?

Stále ta stejná jména, stále ti absolventi. Jeden a tentýž hlas, jeden a tentýž proud, hlas provokatérství, které už nemůže nikoho vyprovokovat, nanejvýš pobavit. A to je právě to, oč dnes běží - pobavit. Je nutné říci, že toto opravdu umění není!



21.10. - středa

Je říjen a první sníh už stačil roztát. Krajina se pomalu barví, je mlhavá a tajemná.

Byl jsem ve Varnsdorfu za Radomírem Grafkem a pan Bradík mě pozval na oběd.

Je možné ještě dnes malovat olejem na plátno? A co abstrakce, není už vyčerpaná? Proč mě psal Stanislav Kolíbal, že je nutné sledovat americkou malbu od padesátých let až po dnešek? A kde se dnes vlastně nacházíme?



24. října - sobotní ráno

Ležím dlouho v posteli a zírám z okna na polámané větve javorků a bílé nízké nebe a červené střechy sousedních domů. Čtu Václava Bělohradského a přemýšlím o postmoderní, postdemokratické době a potom vstanu a jdeme s Františkem tichými Ruprechticemi pro brambory k našim do sklepa a maminka nám dá horký bramborák z ruky do huby a moc nám chutná, protože je před obědem.



8.11. půlnoc

Díváme se na současné filmy a televizní inscenace, poznáváme obsah současných her a knih a všude to samé téma - hledání lásky, ale spíš hledání partnera, někoho s kým bych snad mohl existovat v jednou bytě, hledání vztahu, vzlety a pády, zápletky a sex, frustrace, pozbytí smyslu, hledání čehosi, podléhání konzumu, módě, předsudkům, podléhání vlastní omezenosti a lenosti. Všiml jsem si, že většina současných filmů končí rozpačitě, nebo vlastně nekončí, je to jakási nutná post-postmoderní troj-tečka. Nedokončeno, nedopsáno, doplň si sám, nevíme jak to dopadlo. Není to třeba tím, že vlastně nevíme, jek by to mělo dopadnout? Nevíme co je správné, nebo už je trapný jak happyend, tak tragédie? Nevíme totiž, jak to má s tím naším životem dopadnout! Už jsme se tolikrát postavili na odpor svým rodičům a učitelům, už jsme tolikrát vyvrátili a zpřevraceli řád věcí a běh našich životů, už jsme tolikrát zesměšnili hodnoty našich dědů a pořekadla babiček, už jsme si vydobyli náš svět, svět mladých, svobodných, nezávislých lidí, ale najednou nevíme co s ním. Ať si filmy nemají konec, nevadí. Takový příběh bez konce lze přeci chápat i jinak, třeba jako přesah, ale tím pádem si myslím, že by přeci jen mělo v předposlední kapitole být cosi naznačeno, osvětleno, neboť světlo je důležité! Hlavně v noci.



15. listopadu

Sedíme v kavárně Jízdárny Pražského Hradu. Slunce zapadá. Navštívili jsme rozsáhlou výstavu díla Josefa Čapka. Louka a děti, matka, poesie, zápas, zápas o pravdu, zápas o život, snaha o zjevení smyslu všedního dne, bože, Čapku, jak je mi tě líto! Jak je bolestné vědomí, že člověk jako ty musel prožít tak smutný a nespravedlivý konec! Je to jeden z důkazů, že Spravedlnost neexistuje, ale musíme v ní věřit, musíme o ni usilovat.


17. listopadu

Čím více tě zrazuji, tím více se utvrzuji ve tvé lásce!



24. listopadu

Měli jsme vernisáž v novém prostoru, bylo tam spousta architektů.

Přemysl Sobotka držel řeč a já držel panáka s Honzou a Filipem.

Odcházel jsem poslední a sbíral na dvoře vrátného Františka Bláhu,

který vypadá jako Kostěj Nesmrtelný, ale má hluboké dobré oči

a zpíval se mnou " když mě koně vyvádějí".

Byl jsem rád, jelikož se mi nepočural v autě.

28/11



Chlad tiše chodí lesem a tleje v listí a skřítkové se probudili.

Sedíme pod žulovým balvanem a přikládáme suchými větvičkami.

Oheň se v lese rozdělávat děti nesmí, ale není nic přirozenějšího a magičtějšího zároveň.

Slunce se sklání k Ještědu, na temně modré nebe vyšel měsíc.

Chlad tiše chodí lesem a tleje v listí a skřítkové se probouzejí




10. prosince

Jedu výtahem v naší fabrice, s panem Kubertem, kterému celá ta fabrika patří.

Koukáme na sebe do zrcadla a trousíme něco o podzimních depresích.

Nahoře otvíráme plechový rozvaděč a hledáme jističe.

Když je najdeme, svítíme si baterkou.

Mám ho rád, pana doktora, je úplně jiný, než všichni doktoři co znám.




Maluju Golgotu a myslím na Tebe Pane.

Chodím kolem těch štaflí a utírám hadrem painovou šeď. Koukám na město, jak kouří komíny,

Koukám na déšť. Je prosinec, je krize. Milan si láme hlavu co dál, Libor ho chce vyhodit

Pomalu maluju, málo.

Sebevětší bláznivina, sebevětší šok už nikdy nenahradí umění ticha.

To ticho snad už ani nikde není...



14. prosince

Dokončil jsem černý obraz a myslím na Milana, doufám že zůstane v atelieru, doufám že zůstaneme přátelé.

Je prosinec a prachový sníh tiše padá, bylo dokonce mínus patnáct. Vezu obrazy panu Poláškovi a dal mě za ně o čtyři tisíce víc, než jsem chtěl. Jsem rád, že si vybrali Golgotu, nevím, jestli takový obraz ještě udělám.




Pomilovat tě zrána

je tichá píseň večera

Za okny taje sníh

a keře

a trsy trávy

chvějí se zimou

jako ty...



23. prosince

V opeře točí desítku Bernard

prožili jsme spolu pár blažených let, povídám Harrymu a Tomášovi.

Zabalil jsem dárky, vyzvedl Kačce boty u ševce, kytku a svícínek na štědrý večer, stromeček už mám.







26. února

Vrátil jsem se z Itálie, z tý nafintěný coury, z Milána, kde to žije módou a designem.

Ani jsem si nevzpomněl na mistra Augustina. Ředitel továrny na nábytek Massimo Stratti je sympatický chlapík.

Má orlí nos a kadeřavé černé vlasy a po showroomu se mu procházel sám Piero Lissoni rozdávaje pokyny technikům v bílých pláštích. Piero přijel jenom na skok, nasedl do svého černého Porsche ani se nerozloučil.

Teď sedím v obýváku a poslouchám Dvořákovu Sedmou, jsem unavený. Chléb náš vezdejší dej nám dnes!




14. března

Je neděle odpoledne, káva voní a žluté narcisy, co jsem ti dal k narozeninám kvetou na stole v obýváku.

Včera jsme si dali campari se sodou a pizzu a byli jsme sami doma a bylo to zase tak pěkný.

Minulý týden jsem byl v knihovně na přednášce profesora Halíka a náš taťka tam byl taky a pořád se na něco ptal. Já se neptal, neboť nevím na co a tak jsem si nechal jen podepsat knížku.



5. dubna - pondělí Velikonoční

Dny jsou delší, světla přibývá, je jaro. Tiché Velikonoční rozjímání spojené s půstem je potřebný pokrm pro mého ducha, který bloudí v tomto světě překřikován touhami a vjemy, reji myšlenek, starostí a vášní. Je čistá voda pro žíznícího, záblesk světla v temné noci, zastavení. Jaký je rozdíl mezi životem tady v paneláku a životem ve vesmíru?

Po chodníku před domem chodí straka a zobe cosi. V sobotu jsme byli na výletě s Elvisem a Pavlem a Kimkou a Ivetou a její mámou, s Janičkou a s dětmi. Vlakem do Frýdlantu a potom pěšky po stezce s příhodným názvem Pohodová do Višňové. Louky a pastviny nad Frýdlantem, zavřená rozhledna a kouzelný les podél řeky Smědé.

Jak nám potom chutnalo pivko a gothaj s cibulí v Předáncích, v hospodě u Vohnoutů, nemusím ani líčit. To se prostě vylíčit nedá. Nádražíčko ve Višňové je maličké a prázdné, ale cosi tam je, co není nikde na světě.



Pojď, lásko,

a odstěhujeme se na venkov.

Do malého domku se starou zahradou,

s oprýskanou síňkou a železnejma kamnama.

Však už jsem v nich zatopil, aby ti nebyla zima.

Do břečťanu padá sníh a sad je tak prázdný

jako by nikdy nebylo výkřiků, jako by nebylo barev

a šťavnatých plodů.

Kde jsou ty obrazy, který jsem chtěl namalovat,

kde jsou ty nenapsaný básně?

Kde jsou ty písně, který jsem ti nikdy nezazpíval?

Viděl jsem nad řekou kroužit kormorány,

tři veliký pravěký ptáky.

Kroužili nad městem, jako mý černý svědomí

Kdo ještě o nich ví?