kolem dnů
Sem vložte podnadpis

Samizdatová sbírka básní z roku 2000






Kolem dnů


Kolem dnů krouží divný ptáci

Nemají křídla voči nemaj

Každý kruh začíná tam kde končí

Svý světlo jsi každej sám.





Smíš se ptát


Smíš se ptát

na barvu vody

v černé váze.

Šťáva z tmy však,

chutná jinak.

Alespoň květinu

obyčejnou a krásnou

zalil liják.

Umyl saze.






Tichý rozhovor


Rozčísl jsem trávě vlasy

Lehnul si na její lože

Prosil ji, ať mě tu nechá

V očích slunce, v srdci nože.

Země ke mně tiše mluví

Pod kůži mi šepotá

Každá chvíle je pro tebe

Zlatý střípek života 




Rorýsi


Spoléhám na vás rorýsi,

že mne tu nenecháte,

spoléhám na vás,

až na konci léta

začnete se houfovat,

že na mně nezapomenete.

A dáte mi vědět taky,

abych se připravil

na další dlouhou cestu.

Na cestu tam a zase zpátky. 




Nebe


Chytil jsem do dlaní

dvě kapky deště,

abych je procedil

v jednu jedinou.

Chvíli to chladí,

chvíli zebe,

chytil jsem do dlaní

celé nebe.




Občané


Čistěte studny

Občané velkoměsta

A sbírejte po svých

Holubech trus

A běda vám

Ukápne-li

Při nedělním obědě

Rajská na ubrus




Lampa


Zažhnuli lampu

nám přímo pod okny

To snad aby večery

nebyly tak snadné

To abychom si nemysleli

že na nás zapomněli

Jsme součástkou

zbytečného stroje

Už jednou pro vždy

Součástkou zbytečnou





3+1 v paneláku


Hlasy dolétly z ulice

a cestou se ztratil smysl vět

tam někde venku vyslovených.

Jen ptačí řeči navečer je někdy rozumět.

O poschodí výš kdosi zavřel okno

rázněji než bývá zvykem.

Pod naším balkonem prošli dva milenci

a ona se usmála, asi poznala, že se mi líbí,

a on to neviděl.

Výtah teď spustil svůj každodenní pláč,

až je smutno po chodbách,

křikly dveře a zašeptaly schody.

Chvíli bude ticho.




Ta kůže


Ta kůže je tak stará

Jak jen může být

A přeci mě nese

Víc než kosti

A oči jsou

Průstřely srdce




Čas není


Čas není, jen řeky plynou

a uprostřed proudu

loďka se kolébá

ze strany na stranu

jak pírko kachní,

neschopno bez křídla letět




Noc halí závoj bílých mraků


Noc halí závoj bílých mraků

poslední přání je tichá hladina,

do ulic zejí okna paneláků

na břízu topol po tmě vzpomíná.




Na vteřinu doma


Otevřel jsem dveře

Seběhl jsem schody

Loukou to venku voní

Jako málokdy

Posekali trávu v parku

Když zavřu oči

A zacpu si uši

Jsem na vteřinu doma




Úzkost


Přichází to samo

Nevím odkud

Jak smutek na podzim

když přes ploty se vkrádá

Už teď

na začátku léta

se ho bojím




Zpráva


Znáš gesta svejch známejch

a víš kde nakupovat

Elektroniku, Hadry, Chlast

A Pán se ti směje

Moloch kterýho uctíváš

se chechtá až se zajíká

Smějete se sobě navzájem

Učíš se tvářit happy

a zůstalo ti to

na ksichtě, na hadrech

v srdci

Jde to s tebou každej den

Čím větší vodvaz

tím větší nuda

Volám ti stokrát za minutu

ale pořád máš obsazeno,

nebo záznamník, nebo nedostupno

Ty nevíš, jak žijou lidi !




Všední


Onehdá

jsem přišel domů

a protože

jsem byl rozveselený

rozjásaný a rozevlátý

rozsekal jsem se 

na malé krvavé kousky

To abych

nepoznal svou pravou tvář

abyc jí ani náhodou

nezahlédl v zrcadle

Musel bych pak plakat

zoufat si a brát se vážně

Asi, nevím

Nikdy jsem to nezkoušel




Nic víc nechci


Mnohdy se pozná až v plameni

duše dřeva

Jen kousek cesty, záblesk, znamení

nic víc nechci

Za bílého dne však vidět není

zmije v trávě