mlčel bych

Sbírka básní ze zelených sešitů

2015 - 2016

Ta cesta, to světlo

Mlčel bych,

ale viděl jsem plující stromy,

oživlé moře zelených korun

a pleskot křídel, kdesi v hloubi.

Širé prostorné bílé stany,

vanutí času, který se nikdy nevrací.

A přece,

jakoby v ozvěně,

v matné vzpomínce,

pokaždé vyvstává

ta cesta, to světlo.

Náš život je jako dým

modravý obzor

dálek neuchopitelných

Čím víc po něm toužíš

tím rychleji utíká

Tak zaraduj se každou chvíli

kdy na to vzpomeneš

Na břehu řeky

v hukotu velkoměst

Až do půl pasu

v nočním chladu,

tiše se vplíží

po páteři.

Ta slova jsou rány,

nauč mě je

vyslovovat.

Nahonem

Neumím psát dlouhé básně

a numím jíst slušně příborem,

když ale slunce zlaté třásně

oblékne si tu úborem,

chvějí se mně všechny struny,

jako bych dokázal číst ty runy

vepsané do nás božskou tužkou

červeným fixem nahonem.

Ta stráň je září

vtělené, bytostně přítomné

V šumících korunách,

v letícím větru,

kanoucí po zlaté obloze.

Ta stráň je září

a mysli si o mně, že jsem blázen

jak tady ležím, knihu pod hlavou

a trávu nechávám kolem schnout

a pavoučky, mravence po sobě lézt.

Ta stráň je září a

světlo té trávy a stín těch stromů

ta stráň jsem já,

když vracím se domů.

Když se ztišíš

Odplouvá léto na bílých mracích,

po dutém nebi, jako džbán.

Odplouvá tiše, ale ty víš,

od země stoupá už vůně tlení

a prochvívá tě chlad.

Zatím, jen lehce, neboť mizí,

jakmile vstoupíš na vyhřátou planinu,

na skalku zalitou sluncem.

Září kráčí alejí jeřabin,

červené korále na holém krku, ve vlasech pentle větrné.

Bosýma nohama brouzdá se listím, můžeš ho klidně chytit za ruku,

můžeš ho políbit na tvář, ale jen chvíli,

jen když se úplně ztišíš.

Bez názvu

Na bílý chodník napadl černý sníh

Máš na krku šálu šarlatovou

Kdokoli mohl se kochat tím pohledem

na tvoje nahé ruce.

Snad jsem to sám

zničeho nic

dopustil.

Sýkory, kosice, vrány a straky

vy mě tu vidíte nahého taky.

Vy mě tu vidíte přes okno ložnice

na lůžku ležím raněný duchem.

Pánovu krev jsem ve víno proměnil

a jeho tělo ve svůj chleba.

I vám je však sýkory, těch drobtů třeba.

Nacházím jen stopy

Nacházím jen stopy,

otisky šlépějí, výkřiky a popel.

Útržky slov, která nedávají smyl,

náznaky, které

vedou jen k dalším náznakům.

Odlesky a stíny.

Vzpomínky, které

vlastně nikdy nebyly skutečností,

sny, které nelze vykládat,

tápání, které jen s největší upřímností,

můžeme chápat a které

jen ze strachu nenazýváme tíhou.

Květy vodní máty

Jak slzy Kristovi

krvavé jsou

květy vodní máty

A v stínech

položených v stráni

mizí den.

zpět